Jdi na obsah Jdi na menu
 


  PARKUR

Skokové soutěže nebo také parkurové skákání patří v jezdeckém sportu mezi nejmladší
disciplíny, pravděpodobně nejméně přirozené, ale zcela určitě divácky nejatraktivnější.
 Možná vás překvapím, ale skákání není pro koně zcela přirozené. Kůň v přírodě skáče jen,
když musí před něčím uprchnout nebo překážka nejde jinak zdolat. Bude-li mít většina z nich
 možnost, raději překážku obejde. Ale je poměrně jednoduché koně vycvičit ke skákání a
většina z nich si tuto činnost oblíbí. Princip soutěží je jednoduchý. Kůň skáče přes řadu
 pestře zbarvených překážek, které lze porazit, s cílem předvést co nejčistší skoky.
Do výsledku se započítávají trestné body (viz. dole) Závodí se na uzavřeném kolbišti
 a soutěž poskytuje dramatickou a přitažlivou podívanou.



Historie
Takže teď se vraťme zpět do minulosti.Již v roce 1865 na přehlídce koní v Dublinu bylo
předveden parkur ve své nejjednodušší verzi, kde koně skákali do výšky a do dálky přes
překážky postavené z prken. V roce 1866 se konal v Paříži concours hippique, na kterém
byli účastníci hodnoceni při předvedení při předvádění skoků přes řadu přírodních překážek.
 Celkem přirozeným dalším krokem bylo přenesení soutěží na uzavřená kolbiště, kde je diváci
 mohli lépe sledovat. V prvopočátcích tohoto sportu však „přeskakovaní“ nezajímavých,
 nevýrazných klád a směšných živých plotů nepřilákalo zdaleka tolik diváků, jako třeba
vozatajství nebo jiná, zajímavější odvětví jezdeckého sportu. V roce 1883 byly soutěže ve
skákání do výšky do dálky zařazeny do programu jezdecké přehlídky v New Yorku a okolo roku
 1900 začalo parkurové skákání nabývat dnešní podoby. Významným silný podnět dostaly
skokové soutěže zařazením do každoročních Mezinárodních jezdeckých dnů v Olympii, konaných
v Londýně.

 Parkurové skákání je od svých prvopočátků mezinárodním sportem.První pohár národů, který
je v současnosti nejdůležitějším každoročním měřením sil družstev, se jel poprvé v roce 1910
. Americké družstvo se zúčastnilo jezdeckých dnů v Olympii v roce 1911. O rok později bylo
 oceněno na olympijských hrách ve Stockholmu švédské družstvo a mezi jednotlivci zvítězil
 Francouz Jean CAriou na koni Mignon. Vtomto období , v roce 1928, zvítězil na olympijských
 v Amsterdamu ve skokových soutěžích jednotlivců náš kapitán Ventura s koněm Eliotem a naše
 družstvo bylo páté,
 V počátcích skokových soutěží byly penaltové body udělovány za shození lehké lišty položené
 na vrcholu překážky, přičemž se zakopnutí přední a zadní nohou hodnotilo rozdílně.
Soutěžící – zpočátku to byli téměř na výjimky vojáci – seznámili své koně s překážkami
dříve než vyjeli na dráhu. Body mohly získat nebo ztratit také za čistotu stylu a obtížnost
 překonaných překážek. Pravidla se však v jednotlivých zemích značně lišila a někdy byla
 rozdílná dokonce uvnitř jednoho státu.

 Po 2. světové válce nastal v parkurovém skákání obrat k lepšímu. Vzestup popularity tohoto
 sportu pramenil z Vítězného šampionátu, pořádaného v pozdním létě 1945 ve White City v

Londýně. Soutěž připravil plukovník Mike Ansell a n nově reorganizovaná British Showjumping
 Society. Ansell využil představivosti a do závodů využil nové prvky. Použil například
 nabarvené klády a výplně překážek, keře květiny. O desetiletí později začala tento sport
přenášet televize, a protože se parkurové skákání odehrává v omezeném prostoru a má
 jednoduchá pravidla, stalo se ideálním předmětem přenosů pro toto nové médium. Televize
se naopak zasloužila o širokou diváckou obec sledující tento sport. Pat Smythe( první žena,
 která se zúčastnila skokových soutěží na olympiádě v roce 1965)a kůň Flanagan a David
Broome s koněm Sunsalve se stali známými v každé domácnosti. Popularita skokových soutěží
v Británii po roce 1970 poněkud poklesla, ale v Severní Americe a kontinentální Evropě se
 těší stále obrovskému zájmu a velkému zájmu a velké soutěže v krytých halách přitahují
množství přívrženců. A teď už zpět do přítomnosti.




Pravidla
Parkur se skáče v uzavřeném prostoru. Parkur obsahuje několik stupňů obtížnosti. Od
nejlehčího stupně, který se značí ZM, až po ten nejtěžší, označovaný jako TT. Každý stupeň
 obtížnosti má danou výšku překážek, přes které kůň skáče. V každém stupni obtížnosti může
 být překážka vyšší o 10cm, než je předepsaná výška. Např. pokud má stupeň obtížnosti Z
danou výšku 100cm, může být překážka zvýšena na výšku 110cm.
Dále se dá parkurové ježdění ještě rozdělit na různé druhy soutěží, jako je klasická soutěž,
 dvoufázové skákání a stupňovaná obtížnost. Při klasické soutěži se jedná o určitý stupeň
obtížnosti. V první jízdě rozhodují pouze chyby, které soutěžící kůň udělal. Není zde však
 posuzován čas. Pokud se stane, že více jezdců zajede parkur bez chyby, pokračuje se
rozeskakováním. Do této části soutěže je umístěno méně překážek než do základní části, ale
 na druhou stranu mohou být zvýšeny až o 10 cm. V rozeskakování se již na čas hledí, jelikož
 se může stát, že opět zajede několik jezdců svou jízdu bez chyby, bude to právě čas, co
bude rozhodovat o vítězi.Dvoufázové skákání, tzv. dvoufázovka. Při tomto závodě se jedná o
soutěž, která nemá přímo určený stupeň obtížnosti. Její zápis vypadá asi takto: 120/130. To
 znamená, že v první fázi soutěže jsou překážky do 120cm (stupeň L) a v druhé fázi pak do
výšky 130 cm (tj. stupeň obtížnosti S). Soutěž poté probíhá tak, že pokud jezdec projede
první část závodu bez chyby, postupuje do druhé části, kde je však měřen i čas. Pokud se
však stane, že kůň udělá chybu již v první části, tak do druhé části už nepokračuje.Při
stupňované obtížnosti, neboli postupce, jsou překážky postavené od těch nejmenších po
největší. Bodování je jiné, než u předešlých soutěžích. Při tomto skákání lze získat pouze
určitý počet bodů a to tak, že za jednu bezchybně skočenou překážku je jeden bod, za dvě
dva body, atd… Tyto soutěže jsou zakončeny tzv. žolíkem, což bývá nejvyšší skok a za jeho
skočení bývá připsán dvojnásobný počet bodů, ale na druhou stranu, pokud kůň tuto překážku
 shodí, je mu dvojnásobný počet bodů odečten. Druhá možnost je skočit vedle tzv. "žolíka"
 klasický oxer, který je ale bodován běžným počtem bodů.(na druhé fotce je moje sestra se
svým koníkem.)





Přehled všech stupňů obtížnosti:
ZM - 90cm
Z - 100cm
ZL - 110cm
L - 120cm
S - 130cm
ST - 140cm
T - 150cm
TT - 160cm





Zvláštní soutěže

Alternativní překážky + žolík:
V soutěži se stupňovanou obtížností získává soutěžící za překonání poslední překážky
 žolíka - dvojnásobný počet bodů. Přestože je žolík obtížnou překážkou, musí být překážkou
sportovní. Při soutěži volba překážek musí být bodová hodnota 200 bodů.

Soutěž do první chyby:
Tato soutěž se koná na čas, kombinace nejsou dovoleny. Parkur je ukončen jakoukoliv první
 chybou - poboření překážky, neposlušnost, pád...


Bariérové skákání:
Koná se podle zvláštních pravidel na kombinaci překážek. 6 svislých překážek v jedné řadě
ve vzdálenosti přibližně 11 m od sebe. Jestliže dojde k neposlušnosti nebo vybočení, musí
soutěžící pokračovat v parkuru na překážku, na které udělal chybu.

Mini-maxi:
Základní výška nesmí být v žádném případě nižší než 110 cm, čas se neměří.

Minutové skákání:
V této soutěži získává jezdec 2 body za bezchybně překonanou překážku a 1 bod za poboření
 překážky. Kombinace nejsou povoleny, čas od 60 - 90 sekund, časem se trestá neposlušnost.

Soutěž se stupňovanou obtížností:
Koná se na 6, 8, 10 překážkách jejichž obtížnost se postupně zvyšuje, kombinace nejsou
povoleny. Obtížnost se nedosahuje jen výškou, šířkou, ale také obtížností trasy.


Volitelná štafetová skákání:
Soutěž je určena pro dvoučlenná nebo tříčlenná družstva. Soutěžící mohou předávat štafetu
 libovolně, střídání je však povinné v okamžiku, kdy soutěžící dokončil svůj parkur nebo
ve chvíli, kdy udělal chybu.


Volba překážek:
Při této soutěži je umístěn určitý počet překážek, hodnota každé přakážky stoupá dle její
obtížnosti od 10 - 120 bodů. Překážky jsou stavěny tak, aby se mohli skákat z obou stran,
při poboření jezdec nezískává žádné body. Čas 60 - 90 sekund - v tomto čase si může jezdec
 zvolit překážky v libovolném pořadí.

Volba dráhy:
Soutěžící si volí pořadí překážek sám (každá překážka pouze jednou). Jezdec, který
nepřekoná všechny překážky, je vyloučen.

Dvoufázové skákání:
Skládá se z dvou fází, které soutěžící absolvuje bez přerušení. První fáze 8 - 9 skoků,
 druhá fáze 4 - 6 překážek. Soutěžící, kteří jsou v první fázi penalizováni, nepokračují
do druhé fáze.

Soutěž o nejlepší styl jezdce:
Porota hodnotí styl jezdce nad překážkou, ale i působení jezdce na koně.

Soutěž o nejlepší styl koně:
Porota hodnotí styl koně ve skoku, ale i čistotu chodu mezi překážkami.

Soutěž o nejlepší styl jezdce i koně:
Porota hodnotí celkovou souhru jezdce i koně.

Zrcadlové skákání:
Je to dvojice soutěžích, kteří mezi sebou soutěží na dvou stejných parkurech







Druhy překážek:

JEDNODUCHÉ PŘEKÁŽKY
Přes jednoduchou překážku se skáče jedním skokem. Dva nejdůležitější typy jednoduchých
překážek jsou kolmý skok (kolmák) a dvojbradlí neboli oxer.

KOMBINOVANÉ PŘEKÁŽKY
Kombinace se skládají ze dvou, tří nebo více částí. Například trojskok se skládá ze tří
 skoků, které tvoří jednu překážku. Kombinace mají v parkúru jedno číslo. Jednotlivé skoky
 v jedné kombinaci se označí písmenem (A, B, C). Pokud kůň odmítne skočit v kombinaci
 například skok C, musí jezdec absolvovat znovu celou kombinaci.

VÝŠKOVÁ PŘEKÁŽKA
Výšková překážka se překonává jedním skokem. Pro koně jsou čistě výškové překážky velmi
 nepříjemné, neboť u těchto překážek bývá větší problém určit dobrou vzdálenost odskoku.
Všeobecně by se mělo na výškové překážky najíždět nepříliš rychle s dobře shromážděným
koněm. Správné místo odskoku leží blíž překážky než například u šířkové překážky. Kůň musí
 vyskočit spíše nahoru než překlenout vzdálenost. Mezi výškové překážky patří kolmák, zeď
 a ohrada.

KOLMÁ PŘEKÁŽKA
Kolmák je svislá překážka stavěná pouze do výšky. Mezi stojany se zavěsí několik bariér
 nebo dřevěných prken nad sebe. Kolmá překážka je školní příklad výškové překážky.


ZEĎ
Zeď je výšková překážka, která je složena z beden. Zvládnout tuto výškovou překážku je
 dost obtížné, neboť kůň nevidí místo doskoku.

ŠÍŘKOVÁ PŘEKÁŽKA
Šířková překážka je stavěna v horizontální perspektivě. Přes tyto překážky musí kůň
 překlenout určitou vzdálenost. Patří sem různé typy oxerů a triple-bar.

ŽOLÍK
Žolík bývá nepříjemná, ale nezáludná překážka. Může ýt různě postaven. Žolík se většinou
 liší od běžných překážek určitým vzhledem, například spodek překážky může být tvořen
 nerovným kmenem stromu. Žolík bývá označen žolíkovou kresbou, upevněnou na stojanech
překážky. Za překonání této překážky dostane jezdec v soutěžích postupné obtížnosti
dvakrát tolik bodů než za překonání poslední regulérní překážky.

OXER
Při překonávání oxeru musí kůň skočit do výšky a zároveň překlenou určitou vzdálenost.
Vrchní bariéry jsou u oxeru ve stejné výšce. Je-li zadní bariéra výše než přední, hovoříme
 o dvojbradlí (double-bar). Dvojbradlí je pro koně příjemnější než klasický oxer. Přestože
 se oxer skládá z několika částí, je to jedna překážka, tj. jednoduchá, a kůň ji musí
 překonat jedním skokem.


TRIPLE-BAR neboli TROJBRADLÍ
Triple-bar je šířko-výšková překážka skládající se ze tří šikmo stoupajících bariér.
 Tuto překážku zdolává kůň jedním skokem. Variantu triple-baru představuje takzvaná
 pyramida která má první a třetí bariéru ve stejné výšce - střední bariéra tvoří nejvyšší
 bod překážky.


VODNÍ PŘÍKOP
Příkop naplněný vodou je známá parkúrová překážka. Vodní příkop je většinou široký
2-4 m a hluboký 10-15 cm. Musí být vyhlouben v povrchu kolbiště. Je to čistě šířková
překážka, která se liší také tím, že kůň při jejím špatném překonání doskočí do vody.
 U této překážky je důležitá reakce koně na vodu. Na odskokové straně této překážky může
být umístěna odskoková bariéra nebo nízká proutěná překážka, která nesmí být vyšší než 150
 cm. Doskok vodního příkopu musí být vyznačen bílou páskou, aby rozhodčí mohl lépe
konstatovat případnou chybu koně.


ODSKOKOVÁ BARIÉRA
Odskoková bariéra označuje místo odskoku. Někdy se tato bariéra pokládá před překážku a
 koni se tak usnadňuje určení správného místa odskoku.







Neposlušnost koně:

zastavení před překážkou, vybočení....

ZASTAVENÍ PŘED PŘEKÁŽKOU
Za zastavení před překážkou se považuje, jestliže kůň zastaví před překážkou, kterou má
 překonat. Není rozhodující, zda přitom překážku poboří nebo posune. Podle pravidel F.E.I.
 (Féderation Equestre Internationale) je jezdec vyloučen při třetí neposlušnosti koně.


VYBOČENÍ
Vybočení znamená, že se kůň vymkne z moci jezdce a mine překážku, kterou měl překonat,
 cílovou čáru nebo povinný průjezd.


ODEPŘENÍ POHYBU
Za odepření pohybu se považuje, jestliže kůň zastaví a odmítá pohyb vpřed.


BAROVÁNÍ KONÍ
Barování zahrnuje všechny umělé techniky k donucení koně, aby v soutěži skákal výš a
 pozorněji. Způsoby barování mohou být různé: například jezdec nechá během tréninku
záměrně koně uhodit o kladinu překážky položením falešných odskokových bariér. Barovat
 koně jakýmkoliv způsobem, kdykoliv a kdekoliv je zakázáno. Pokud se prokáže, že se jezdec
 proti tomuto pravidlu provinil, bude diskvalifikován ze všech soutěží nejméně na 24 hodin.




Jelikož stupnic penalizací je více, následující přehled je podle stupnice A:




shození, poboření překážky nebo dotyk končetiny koně vodního příkopu = 4 trestné body
1. odmítnutí poslušnosti = 3 trestné body
2. odmítnutí poslušnosti = 6 trestné body
3. odmítnutí poslušnosti, pád jezdce nebo obou = vyloučení
překročení časového limitu za každou započatou vteřinu = 1 trestného bodu, při
rozeskakování = 1 trestný bod




Podle stupnice C, která se používá na většině světových soutěžích v parkuru:

shození, poboření překážky nebo dotyk končetiny koně vodního příkopu = 4 trestné body
1. odmítnutí poslušnosti = 4 trestné body
2. odmítnutí poslušnosti = 4 trestné body
3. odmítnutí poslušnosti, pád jezdce nebo koně = vyloučení